Přes čtyřicet chicagských pomníků je v ohrožení. Chicagská městská komise po několikaměsíčním zkoumání vytvořila seznam 41 z celkem pěti set městských pomníků, o jejichž Mezi nejvěrnější následovníky Bidena patřili profesoři 94 procent , knihovníci 93 procent , terapeuti 92 procent a právníci 88 procent.

Trumpa volili ženy v domácnosti 96 procent , Tyhle a další cíle Společnost Schoen Consulting provedla na objednávku židovské organizace na vzorku dospělých Američanů studii o znalosti holocaustu. Podle sedmdesáti procent Američanů se lidé zajímají Feminismus jako ideologie resp. Na druhé straně v naší společnosti nepředstavuje tak zřetelný zlom v životním stylu lidí a rodin jako v tradičně demokratických společnostech, protože komunistický režim prosadil v padesátých letech řadu jeho požadavků, především výdělečnou činnost matek, resp.

Ještě podle občanského zákoníku platného do roku připadala povinnost finančně zabezpečit rodinu muži. Naprosto se vytratilo povědomí, zřetelné ještě z knih o manželství z doby předválečné a starší, že výdělečná činnost ženy, která je matkou, není její povinnost: jestliže se souhlasem manžela přesto vydělává, jsou získané prostředky pouze její a ona není povinna z nich přispívat na domácnost.

Emancipační ideologie padesátých let argumentovala ženami v intelektuálních profesích, lékařkami, vědeckými pracovnicemi apod.

uživatel id: -

Skutečností byla ale armáda žen u běžících pásů, žen ve výrobních halách lehkého, ale také zbrojního průmyslu, prodavaček vláčejících těžké bedny se zbožím. Při výbuchu ve zbrojovce Salier-Bellot ve Vlašimi tehdy zahynuly desítky žen, převážně matek rodin. Rozdíl mezi tehdejší situací a dneškem vyznačuje mj. Zatímco v komunistických časech se považovalo víceméně za samozřejmé, že žena, i když dělá fyzicky těžkou nebo intelektuálně náročnou práci, zaujímá spíše podřízené pozice, dnes se požaduje, aby měla stejnou šanci získat vedoucí pozici, jako mají muži.

Zní to dobře a je to spravedlivé, jsou tu ale určité vedlejší efekty, které pro život ženy zase tak vedlejší nejsou. Zmíním dva z nich. Tím jedním je představa, že plné rovnosti s mužem dosáhne žena teprve rovným úspěchem v placeném zaměstnání: to, co dělá pro svou rodinu a okolí, se vůbec nepočítá.

To se ale nepočítá: počítá se jen ta práce, která je placená. Hodnota lidského života se tak určuje pouze penězi. Druhým efektem, o němž se u nás zatím ještě mnoho nemluví, ale v západní Evropě i ve Spojených státech je už poměrně dobře zmapován, je odkládání mateřského startu.

Mladým ženám je jasné, že dokud nemají děti, nemají v profesním postupu proti mužům žádnou zátěž: a vzhledem k rozvoji antikoncepce, která je dnes poměrně spolehlivá, mohou žít i více nebo méně nezávazným milostným životem, aniž by jim to bránilo v kariéře. Ještě v pětatřiceti letech mívají takové ženy pocit, že jim vlastně nic nechybí: jsou atraktivní, úspěšné, mají peníze a plně disponují svým časem.

S blížící se čtyřicítkou se ukáže, že si vytvořily zásadní nevýhodu proti mužům. Muž, který před čtyřicítkou usoudí, že je na čase se usadit a založit rodinu, není nijak znevýhodněn: zpravidla si bere mladší ženu a jako finančně zajištěný je i úspěšným otcem.

Žena se ocitá v jiné situaci. Zde hraje zásadní roli reprodukční průmysl, který prostřednictvím médií prezentuje šťastný obrázek pětačtyřicetileté rodičky, a zakrývá, že jeho možnosti nejsou vůbec neomezené.

Pokusy o pozdní otěhotnění jsou finančně náročné a pro manželský vztah představují značnou zátěž. Žena, která příliš dlouho zůstala bezdětná, už nemá co nabídnout. Publikace, které se tímto jevem zabývají, dokládají, že i ty ženy, které byly ve své profesi mimořádně úspěšné a mají např.

Ideologie rovných příležitostí se na druhé straně vrací ke stereotypům padesátých let v tom, že vyžaduje, aby se ženy věnovaly i profesím, které se pro ně tradičně považovaly za nevhodné. Tento požadavek se šíří poměrně výrazně cestou konzumní kultury. Nekonečné televizní seriály prezentují jako hlavní postavu tu policejní komisařku, která velí mužům, tu záchranářku, která se fyzickým výkonem mužům zcela vyrovná, tu pohotovostní lékařku, která na soukromý život nemá čas.

Stará žena, která nemá manžela, nemá děti, s rodinou i přáteli se rozešla kvůli svému zatížení i velitelským způsobům, a teď stojí před perspektivou důchodu jako před totální prázdnotou. Zbývají jí jen lahve whisky, a tak svůj důchodový život zahajuje návštěvou Anonymních alkoholiků.

Za nejotřesnější důsledek ideologie rovných příležitostí považuji začlenění žen do bojových jednotek armády. Varováním by nám měl být výklad amerického vývoje, který pro mne napsal náš rodinný přítel, veterán korejské i vietnamské války. Zařazování žen do bojových akcí přitom neodpovídá americké tradici.

Ženy působily jako zdravotní sestry nebo techničky, udržovaly technická zařízení, řídily auta, pracovaly jako operátorky.

Pokud se chtěly takto zapojit, musely být svobodné a nesměly mít závislé děti — jinak by nebyly přijaty. V žádném případě nesměly působit u bojových jednotek, tedy u pěchoty, u tanků a ozbrojených transportérů, u dělostřelectva ani u vojenského námořnictva.

Za války v Koreji byla uplatněna tatáž pravidla, ale ženy získávaly výcvik s malými zbraněmi, které jim sloužily k vlastní obraně. Ještě ve Vietnamu nesměly ženy sloužit u bojových jednotek, ani jako úřednice. Ani tehdy nebylo možné přijmout do armády ženu s dítětem, ať byla vdaná nebo svobodná.

Ve Vietnamu sloužilo mnoho žen, většinou zdravotních sester nebo úřednic. Po vietnamské válce přišly feministky s požadavkem, aby ženy mohly létat na bojových letounech včetně helikoptér, ale stále ještě nepodstupovaly bojový výcvik. Pak začaly feministky požadovat pro ženy právo sloužit na vybraných místech bojových jednotek. První válka v Zálivu ukázala, že americká armáda a její letectvo překračují tyto limity, cvičí ženy k leteckému boji a zapisují je k jednotkám, které přímo podporují bojové jednotky.

Zjistilo se to až v okamžiku, kdy kapitánka helikoptéry CH byla sestřelena a zajata Iráčany. Po první válce v Zálivu se feministické požadavky rozjely plnou rychlostí. Na prosazení těchto požadavků se aktivně podílel Bill Clinton, tedy muž, který ženami naprosto pohrdá, a jeho manželka Hillary.

A tak dnes na bojištích nasazují životy matky malých dětí. Je zvrácené, když USA, jež dnes nenutí své muže k obraně vlasti, posílá do bojových akcí matky, které tak opouštějí i zcela malé děti.

Jsem přesvědčena, že této cestě by se měla Česká republika vyhnout. Příznačné je, že země, která kvůli trvalým bezpečnostním rizikům poskytuje vojenský výcvik i ženám, tedy Izrael, postupuje jinak. Ženy, které mají děti, Izrael na vojnu neodvádí.

Hned po válce za nezávislost zastavil Izrael účast žen v bojových akcích — jednak proto, že zajatou ženu může nepřítel snáze týrat než muže znásilnění , jednak proto, že reakce mužů, kteří vidí ženu v nebezpečí, nelze vždy předvídat.

Tam, kde nejde o ideologii, snáze převládne zdravý rozum. Svoboda podnikání zde pomohla mnoha ženám přizpůsobit svou výdělečnou činnost potřebám rodiny. Ve feministickém pojetí však jde daleko spíše o to, že placená práce má přednost a rodina se musí přizpůsobit. Přitom rodinu a profesi v ženském životě sladit lze: je totiž dlouhý, delší než mužský život. Stačí jen pomoci mladým ženám v tom, aby si uvědomily, že lidská investice do péče o děti se jim dlouhodobě vyplatí,že rozvíjí jejich osobnost a vytváří jim do budoucna pevné zázemí.

Žena, která má děti v mladém věku, je po pětatřicítce v pozici, kdy může znovu začít profesní život, a má řadu výhod: především vyšší sebevědomí, protože ví, že obstála v tak náročné situaci, jakou péče o rodinu nesporně je, dále manažerské schopnosti, které péče o děti vyžaduje, a samostatnost: mnoho žen, které působily v zaměstnání, se teprve s prvním dítětem ocitá v situaci, kdy se mohou a musejí samostatně rozhodovat, řídit provoz náročné jednotky, jíž rodina je, kdy jim nikdo neříká, co a kdy mají udělat.

To je velká přednost, kterou řada mužů postrádá. Ženám v tom může společnost pomoci především tím, že různě zideologizované sexuální výchovy nahradí rodinnou výchovou pro obě pohlaví, která by si měla včas uvědomit, jaké role a jaká rozhodování je v životě čekají.

Dále je potřeba, aby — tak jako jsou zvýhodněny firmy, které zaměstnávají invalidy — byly zvýhodněny školy, zejména vysoké, které budou poskytovat udržovací a doplňující kursy pro matky, aby se jim druhý nástup do profese usnadnil. Především však je nutné, aby společnost začala znovu projevovat úctu k mateřství. Ženy by si měly včas uvědomit, že jejich život, na rozdíl od mužského života, stojí na dvou nohách, a ony mohou volit, jak je využijí.

Z vlastní zkušenosti tvrdím, že bych jako muž jen těžko přežila otupující dobu normalizace: ale měla jsem rodinu s dětmi, pro něž — a pro širší okolí přátel — jsem mohla svobodně vytvářet vlastní, nezávislý svět. Navíc se život společnosti stále vyvíjí a mladá žena dopředu neví, jaké možnosti se jí později mohou otevřít. Já jsem např. Nemohla jsem tehdy vědět, že na sklonku mých středních let bude společnost svobodná a objeví se v ní instituce, které poskytnou zcela nová uplatnění: nevěděla jsem tehdy, co je think-tank, a že právě v jednom takovém think-tanku Občanském institutu uplatním mnoho z toho, co jsem získala v dobách svobodné existence matky s dětmi.

Přehrávač podcastu Region - Audioknihy ke stažení

Jedna z mých přítelkyň, která také nesměla z politických důvodů studovat, vychovala šest dětí: za tuto dobu vystudovala v jazykové škole tři jazyky včetně státních zkoušek. Dnes — spolu se svým mužem — vlastní a provozuje úspěšné nakladatelství. Chceme-li tedy mluvit o rovnosti šancí, musíme si přiznat, že ženy mají šancí více.

Mohou si samozřejmě zvolit cestu soustředěnou jen na profesi, a ta, je-li pojata v duchu mateřskosti a péče, může naplnit celý jejich život. Ale žena, která se skutečně provdá a má děti, vstupuje na neznámou, dobrodružnou půdu.

Samozřejmě se může po několika letech vrátit k profesi, pro kterou se připravovala na střední nebo vysoké škole. Ale je také možné, a často se to stává, že se jí — právě díky péči o rodinu — otevřou nové, nečekané perspektivy. Ženský život není jednoduchý, ale poskytuje více šancí než život muže.

Faní Freiová. Velmi děkuji za Vaše postřehy. Dnešní společnost je velmi různorodá, můžeme říci, že každý z jejích členů by rád naplňoval specifické potřeby, zde tedy nezapomínejme ani na ty ženy, které touží po službě v armádě a nikoli po výchově dětí ani na ty muže, kteří rozpoznali svůj smysl ve výchově svého dítěte a nikoli na bojišti či při teamingu ve firmě.

Zároveň také musíme stále obnovovat cit pro to, co je volbou pro jednotlivce a co se stává jeho povinností.

Tereza Těžká z V síti má kromě manžela i další vztahy -

Jenže — celá věc je nadmíru komplikovaná, že především vývojem kapitalistického způsobu hospodářství a rozvojem konzumního životního stylu. Domnívám se, že tradiční hodnoty v současném světě není možno udržovat v nějakém vakuu, nezávisle na dalších společenských jevech. A připusťme, že současný styl života má pramálo co společného se stylem před dvěstě lety, tolik spotřebního zboží projde obchody, v drtivé většině na jedno použití, tolik potravin se vyhodí, tak rychle se vše zařizuje a vyřizuje.

Této rychlosti a spotřebě také odpovídá podoba současné rodiny, současného muže i ženy. Myslím, že Vám rozumím, ale bohužel současnost se potřebuje vypořádat s hospodářskými problémy, které se zpětně odrážejí v podobě těchto institucí.

Muže podle vás nejde znásilnit? Matka, která pracuje podle vás opouští děti? Podle mě rodinu tvoří 2 dospělí, nejen matka a dítě. Článek je o ničem. Vynikající článek! Přeposílám různým feministkám, kterým se marně snažím vysvětlit přesně tohle. Sice to asi nepomůže, ale alespoň mám kvalitní materiál Dnešní společnost je plná nebezpečí, které číhá opravdu za kažým rohem a proto bychom měly být obvzláště my ženy na toto nebezpečí připraveny.

A musím to všem doporučit. Marie Nováková, za svobodna Marková, se narodila Její tatínek Josef Marek začal svou profesní kariéru ve třicátých letech jako dílovedoucí, později dnešním termínem krizový manažer v mlékárně v Bohušovicích nad Ohří. Později byl zaměstnaný na Ministerstvu potravinářského průmyslu v Praze a jako kontrolor kvality navštěvoval mlékárny po celé republice.

V době, kdy Marie začala chodit do školy, v roce , bydlela rodina delší dobu v Opočně a k tomuto místu se také vztahují její vzpomínky na dětství, na válku a dospívání. Maminka pamětnice, také Marie, rozená Nováková, pocházela rovněž z Dolní Čermné. Vyučila se švadlenou, ale jelikož měla kromě nejstarší Marie další tři děti, zůstala v domácnosti.

Marie měla dvě babičky a jednoho dědečka, druhý dědeček, tatínek maminky, zemřel v Bosně jako voják Jejího Veličenstva Franze Josefa. Jeho žena zůstala sama se čtyřmi dětmi, což za války nebylo jednoduché, byl hlad a babička s obtížemi sháněla jídlo. Rodiče otce Josefa Marka pocházeli ze sousední vesnice, z Verměřovic, kde vlastnili malé hospodářství.

Za druhé světové války připadla Dolní Čermná k Sudetům. U rybníka uprostřed vesnice byla závora, tzv. Tudíž část vesnice byla v protektorátu a část v Sudetech. Děti směly bez omezení přecházet na obě strany, dospělí nikoli. Babička, když šla do kostela, který se nacházel na druhé straně vesnice, musela předložit doklady. Z Dolní Čermné vedly dvě silnice, spojovaly se v Lanškrouně a na obou výjezdech stáli vojáci, kteří dovolili průchod pouze na průkazku.

V Opočně zažila Marie nálety na chemickou továrnu v nedalekých Pardubicích. Ve škole byli žáci poučeni, že když uslyší sirénu ohlašující nálet, musí se okamžitě skrýt, pokud jsou na silnici, třeba si i lehnout do příkopu.

Ke konci války se nálety opakovaly, pamětnice si dodnes pamatuje, jak ležela na silnici, letadla jí létala nad hlavou a jaký strach prožívala. Vzpomíná také na výborného ředitele místní hudební školy. Se sestrou se učily hrát na klavír, obě byly talentované, ale rodiče nemohli podporovat obě děti.

Nakonec to byla sestra Marta, která se hudbě profesně věnovala a stala se učitelkou klavíru a harmoniky na hudební škole v Litomyšli. Marie po 60 let chodila a stále pravidelně navštěvuje koncerty klasické hudby.

Ženská zkušenost a feminismus | Občanský institut

V Opočně, i během války, se pořádaly koncerty každý měsíc, vystupovali na nich prvořadí umělci z celého protektorátu. Obzvlášť si Marie Nováková vzpomíná na Jaroslava Křičku, který přijel několikrát a v kostele řídil sbory. Sourozenci Marie, Marta, Líba i o 15 let mladší bratr Jan si byli velice blízcí. Za války přešel bratr maminky, strýc Vojtěch, ilegálně hranice a přes Afriku se dostal do Anglie. Sloužil u prezidenta Beneše, jak se v rodině traduje, jako jeho osobní stráž.

Jelikož byl v přímé blízkosti prezidenta a byl také přítomen diplomatickým jednáním, mnoho o londýnském působení rodině nevyprávěl. Při bombardování Londýna zažil nálety, během jednoho se schoval do sklepa.

Naneštěstí dům dostal přímý zásah a strýc, zavalen sutinami, byl nalezen až po týdnu. Byl zraněný, ale přežil. V roce se vrátil do Československa, a když prezident Beneš odjel do SSSR na mezinárodní jednání, dostal na starost jeho psa. Paní Hana Benešová pozvala Marii a její sestřenici k sobě na Hrad.

Během cesty vlakem paní Hana v Olomouci koupila čokoládové bonbóny a děvčatům je při návštěvě předala, tenkrát to byla velká vzácnost. Ve vykonstruovaných politických procesech padesátých let byl strýc Vojtěch odsouzen na doživotí.

Denní souhrn zpráv | Radio Prague International

Propuštěn byl asi za sedm let, z toho pět roků strávil ve vězení na Borech. V té době měl čtyři děti a Marie Nováková vzpomíná, jak jeho žena říkala, že návštěvy vězení s dětmi byly jedny z nejhorších dní v jejím životě.

Jejich pět dětí páté se narodilo později , ačkoli byly chytré a nadané, mělo velké potíže, aby mohly studovat. Těm starším bylo povoleno studium pouze na střední škole, ty mladší, když se poměry uvolnily, už mohly studovat na vysoké škole.

V roce začala Marie studovat na Vyšší zdravotní škole v Praze XII v Belgické ulici, jedné z prvních, kde středoškolské studium bylo uzavřeno maturitou. Bydlela na internátě na Karlově náměstí. Z té doby má dvě vzpomínky: na náměstí byl během amerických náletů vybombardován dům, zdravotnický internát. Na americké náklady byly na témže místě postaveny jako náhrada dva domy a v padesátých letech byli čtyři vedoucí internátu pozváni prezidentem USA na návštěvu.

Jak je možné, že dostali od komunistických úřadů povolení k cestě, zůstalo nevysvětleno. Další vzpomínka se týká pánského krejčovství na rohu Ječné ulice, kam si jezdili dávat šít obleky tehdejší komunističtí činovníci, včetně prezidenta Gottwalda. Byli horlivě sledováni studentkami zdravotnické školy, pro něž to byla událost, obzvláště pokud se některý z nich s dívkami začal bavit.